[box background=#195513 color=#ffffff]Podělím se s vámi o kousek mého života. Jsou to počátky soužití s naším psem. Nelámejte nade mnou hůl, každý nějak začínal.[/box]
Nikdy nezapomenu na náš první advent a první společné Vánoce s Aristem. Advent, čas zklidnění mysli, zastavení se a chystání vánoční pohody. Takhle nějak jsem si to představovala. Mooc jsem se těšila na Vánoce.
Našemu pyrenejci nebyl ještě ani rok, když jsme se rozhodli, že se přestěhujeme do nového nedodělaného domečku na neoploceném pozemku. Bylo to měsíc před vánocemi. Před nastěhováním jsme museli pořešit, kde bude bydlet Aristík.
První dokončená věc v našem novém životě bylo psí bydlení. Zateplená bouda a velký krytý kotec (na první pohled větší, než naše kryté stání pro auto). Jak jsme byli šťastní, že má náš pes konečně jen svůj prostor. Do té doby s námi bydlel u rodičů, volně na malé zahradě, kde už trčel při spaní z malé boudy. Jenom jsme si nějak zapomněli uvědomit, že náš pes se na stěhování a nový bejvák bude koukat trochu jinak než my.
Každý den jsme jezdili s Aristem na stavbu a lezli s ním do jeho nové boudy, hráli si v nedodělaném kotci a doufali, že si pejsek zvykne ještě před stěhováním. Říkali jsme si: „vždyť je to jen na chvíli, než příští rok uděláme plot, pak už si bude běhat po zahradě, to vydrží“.
Kdo zná pyrenejce, tak ví, že když si zamane, tak štěká klidně osm hodin v kuse – no trochu přeháním – každou půl hodinku si dává asi minutovou pauzu. Sousedé by mohli vyprávět. Náš Aristík se rozhodl, že v tomhle kotci prostě bydlet nechce. A dokud ho nepustíme, tak se nevyspíme.
Každý den, po probdělé noci, jsme jako mátohy odjížděli do práce. Marně jsme zkoušeli snad úplně všechny metody, jak psa přesvědčit, že ho nepustíme ven z kotce a ani domů a že štěkání je zbytečné. Čím nás Aristík odpoledne přivítal? Vždycky hezky vylezl z boudy, protáhl se, vyspaný do růžova, začal vrtět ocáskem a štěkat na pozdrav.
My ho hned pustili z kotce ven, ať „bobínek“ netrpí. Stačí, že je zavřený v noci. Jeden z nás se šel převlíknout z pracovního oblečení a druhý hlídal. Protože jsme neměli plot, náš mlaďoch polítal kolem nás, počuchal po zahradě a šupky hupky tradá na výlet. Takže si mě představte, jak v sukni a často taky na podpatcích honím štěně po škarpách, bořím se do hlíny a nadávám, kde ten muž je, jak to, že se převlíká tak dlouho. Někdy pejsek taky přeběhl naši malou říčku, která teče u domu a Jirka se pak brodil v botech za ním. To byly časy :).
Tak nějak nám docházelo, že je tady jisté riziko, že i o Štědrém večeru budeme mít štěkací koncert. Dvacátého čtvrtého prosince jsme si dali za úkol unavit psa natolik, že prostě večer odpadne a my budeme moct v klidu povečeřet. Měli jsme fajn společný program a viděli jsme, že Aristík je vyřáděný a klidný. A taky hezky špinavý, protože vánoce byly na blátě.
To je úleva. Povedlo se. Ten klid. Usedli jsme k slavnostně prostřenému stolu a v momentě, kdy můj zadek dosedl na židli, to začalo. Aristík nám začal štěkat koledy:).
Po večeři jsme za ním zašli, dali mu dárek, pohráli si – byl Štědrý den – lásky čas – a nezbývalo, než pro poklidnou vánoční atmosféru v naší vesnici vzít štěkacího bahňáka aspoň do nově vymalované předsíně (když už ne do obýváku). Naše výchovné metody vzaly za své a přesvědčení, že pes do domu nikdy nepůjde jakbysmet. Ještě, že ta barva v předsíni je omyvatelná 🙂
Aristík dostal příští vánoce dárek největší, a to dodělaný plot. Přesně po roce, na Štědrý den, jsme ho vypustili vstříc novým zážitkům na naší velké zahradě. Tehdy jsme ale netušili, že náš speciální plot z nejtlustšího drátu, co se dal sehnat, je na našeho speciálního pejska málo speciální :). Pozdravuji všechny voňavé hárající fenky a našeho chlupatého Houdiniho :). Ale to už je na jiné povídání…
Přeji vám klidný a pohodový čas vánoční, životní nadhled a spoustu srandy s vašimi psími kamarády. Když se ohlídnu zpět, na všechny patálie, co nás za dosavadní společný život se psem potkaly, nelituji. Jen se usmívám a jsem šťastná, že nám vesmír poslal do života chlupáče, který nás pořád učí, o co všechno lidé přicházejí, když psa nemají a kolik nadhledu vlastně člověk v životě může mít :).
Pac a pusu,
p.s.: jestli se vám vánoční čtení líbilo, lajkněte ho a sdílejte, ať se může vánočně naladit i někdo další :).
